Historie království Commagene

Království Commagene, jehož dominantou je vrchol hory Nemrut, s pozoruhodnými sochami ne nepodobnými těm z Velikonočního ostrova, bylo starověké řecko-íránské království a dalo by se popsat jako helenizovaná větev dynastie Oronditů. Toto království mělo historicky vzato tři hlavní města. Samosatu, Arsamei na Nymphaiosu a Arsamei na Eufratu.

Commanagene bylo bráno jako jakýsi „nárazník“ mezi Arménií, Parthií, Římem a Sýrií. Proto byla jeho historie významně spojená se všemi těmito státy. I jeho obyvatelstvo tak bylo odpovídajícím způsobem smíšené. Území Commagene zhruba odpovídalo moderním tureckým provinciím, jako byl například severní Antep.

Z historických záznamů vyplývá, že o království nezbylo příliš záznamů do doby před 2.stoletím n.l. Je ale možné, že Commagene bylo součástí většího státu, který zahrnoval i království Sophene. Tehdy mu měl vládnout Ptolemaios, který byl zvolen jako nezávislý vládce po smrti Seleucida Antiocha IV. Epifana. Samotné království Commagene, bylo nezávislé do 17 n.l, kdy se stalo římskou provincií pod velením císaře Tiberia. Následně bylo však obnoveno ve své nezávislosti vládcem Antiochusem IV. Toto politické nastavení mu následně vydrželo až do roku 72 n.l, kdy se pod vládou císaře Vespasianuse stalo definitivně součástí římské říše.

Při nedávných vykopávkách v oblasti hlavního paláce města Samosata, byly nalezeny bohatě zdobené mozaiky a další vzácné nálezy podobné nálezům v Arsamei na Nymphaiosu. Arsammeia se skládala ze dvou vysokých bodů, které jeho zakladatel Arsames obklopil jednou zdí. Jeden z nápisů, které nechal tento vladař vytesat, napovídá, že vylepšil a rozšířil palác, obranu i královské centrum města, které založil jeho otec Mithradates I. Ve městě Arsameia na Eufratu se nacházelo pohřebiště královské rodiny. Místním božstvem byla tehdy především bohyně Argandene, jakožto bohyně Matka, ochránkyně plodnosti a vitality všech obyvatel města.

V tuto chvíli považujeme za jeden z nejtrvalejších viditelných pozůstatků království archeologické naleziště na hoře Nemrut. Nachází se zde svatyně, která byla zasvěcená králem Antiochem Theosem, řadě kulturně sjednocujících božstev. Obzvláště oblíbené bylo tehdy božství zvané Anahit a pravý bůh Ahura Mazda. V tom je veliká magie tohoto místa, protože je evidentní, že Antiochus věnoval obrovské množství energie tomu, aby z království vytvořil skutečně neutrální území, kde se mohou všichni příchozí cítit vítáni a v bezpečí. Najdeme zde typická řecko-íránská božstva a nyní je tato oblast v seznamech světového historického a kulturního dědictví. Kulturní identita byla skutečně smíšená, ačkoliv někteří historikové se domnívají, že mají jasno o určitých převažujících aspektech kultury Commagene. Někdo hovoří o království jako o napůl íránském a napůl helenizovaném.

Další odborníci, popisují Commagene jako bývalé arménské satelitní království. Archeolog Winter se zase nechal slyšet, že se jedná o bezesporu helénistické království. Teorií je několik, avšak my jsme rádi, že si můžeme Commagene romanticky představovat jako skutečnou multikulturní oblast, kde se dařilo mnoha kulturám zároveň, a nikdo si zde nepřipadal nechtěný či nadbytečný. Jazyk byl na většině památek, ale používán řecký, což je nadmíru pochopitelné. Najdeme zde však i stopy arménštiny a íránštiny a víme, že se zde brzy začala zavádět i latina.

Kdysi dávno před tím, než se stalo Commagene kulturní i obchodní velmocí své doby, bylo to malé syrsko-chetitské království, které se nacházelo v jižním středu Turecka. První zmínky o něm najdeme v asyrských textech. Pravděpodobně bylo v rané helénistické době součástí arménského království a brzy po dobití Arménie bylo připojeno ke království Seleucid, které se pyšnilo bohatou kulturou a rozsáhlými trhy. Obchod byl vždy v království Commagene spojen s kvalitními sociálními kontakty, byl nejen zdrojem obživy a uspokojení tužeb, ale i prostorem k seznamování a navazování přátelství. V podstatě celá kultura té doby byla prosycena všudypřítomným prodejem a budováním sociálních kontaktů napříč komunitami a etniky. Na základě kvalitních či méně kvalitních společenských vztahů se měnila celá uspořádání společnosti a bylo velice důležité se v těchto změnách orientovat. Například sňatek syrsko-řecké princezny Laodice VII. s Mithridatese  I.Callinicusem významě ovlivnil helénizaci tamní původní arménské kultury a zapříčinil se i o změny na politické scéně. Od té chvíle se království Commagene stalo více řeckým než perským územím a sňatek byl i součástí mírové smlouvy mezi ním a Seleucidskou říší.

V tu chvíli bylo jasné, že Commagene se stane významným centrem pro sdílené helénistické a římské kultury i náboženství, v celém regionu dnešního středního Turecka. Netrvalo to dlouho a ze sňatku vzešel syn. Královně Laodicii a Mithridatisovi se narodil chlapec, který strávil celé dětství v této smíšené a vzrůstající kultuře, která si kladla takový důraz na důstojnost a krásu. Učil se společenským konvencím a brzy si dokázal podmanit všechny kolem sebe. Nemohlo to dopadnout jinak, než že se mladý Antiochus I. Theos stal následníkem a později králem Commenage a vládl pevnou rukou až do 38 roku př.n.l. Díky svým skvělým komunikačním a strategickým schopnostem se stal spojencem římského generála Pompeye v době, kdy pořádal válečné tažení proti Mithridatovi VI. I díky svým diplomatickým schopnostem tak dokázal Antiochus I. Udržet Commagene jako soběstačné a nezávislé království. Za jeho vlády byla ukončena tzv. Arménská hrozba. Právě díky tomuto faktu bylo započato období, ve kterém bylo Commagene oblastí neutralní, a přesto překypující hojností a prosperitou. Bohužel toto období netrvalo navždy.

O dvě generace později, po roce 17 nl. kdy zemřel vnuk Antiocha I., Antiochus III. Bylo Commagene připojeno císařem Tiberiusem k Syrii jako společná provincie Říma. Tento krok byl tehdy politicky hodnocen pozitivně, ale neobešel se bez nepokojů. Občané Commagene zůstali věrní svým králům a dávali to šlechtě i římanům poměrně dost najevo. V roce 38 nl., císař Caligula znovu obnovil nárok na trůn a vládu Antiochovi IV. K území Commagene přibyla ke spravování i oblast Kilikie což byl hornatý region na úpatí Tauru. Jeho obyvatelé byli silní a svéhlaví, ale se způsobem, jakým vládl Antiochus, byli obecně v souladu. Antiochus IV. vládl až do roku 72. Tehdy císař Vespasianus definitivně sesadil nezávislou vládu Antiocha a připojil Commagene k Sýrii, přičemž obvinil panovníka ze vzpoury proti Římanům. Tehdy dokonce na Antiocha a jeho syny Epifanese a Calliniceho zaútočil lid včele s guvernérem Paetusem. Bylo to skutečně nesmírně komplikované období a Antiochus se nakonec, zlomen přesilou a osudem vzdal. Potomci tohoto vznešeného rodu se však neměli zle ani v těchto časech. Všichni žili prosperujícím životem rozmístěni v Řecku, Anatolii v Itálii i na Středním východě. Lid Atén dokonce na důkaz úcty k tomuto velkému rodu, vystavěl pohřební pomník na počest Philopapposa, který byl vnukem Antiocha IV a mecenášem města. Zemřel v roce 116 n.l.

Dalším významným potomkem Antiocha byl historik Gaius Asinius Quadratus. Žil ve 3.století, kdy Commegane sahal svou rozlohou od pravého břehu řeky Eufrat až k pohoří Taurus, a označoval ho ve svých zápisech jako velice plodné a hojností oplývající území. Členové tohoto rodu zůstali prominentní až do 2.století. Když Římané dobyli Commagene, velká královská svatyně na hoře Nemrut byla opuštěna. Římané plenili a drancovali v té době cokoliv, co jim přišlo pod ruku. Historická hodnota jim v tu chvíli nic neříkala. Vyplenili dokonce i pohřební mohyly a zastavěli most.

Všechny okolní lesy, které byly plné života, padly Římanům za oběť, když je pokáceli na dřevo a dřevěné uhlí, přičemž se do budoucna ukázalo, že tento krok měl intenzivní vliv na následnou erozi.

Co se týče archeologie, je oblast Commagene stála plná neobjevených pokladů.

Většina staveb zde vznikla již za vlády Antiocha I.

Důležitým archeologickým nalezištěm této oblasti je svatyně DiaSoter v Damlice zasvěcená v době vlády Mithridata II. Přímo v Commagene najdeme sloup, jehož vrchol zdobí hlava orla a celému území kolem sloupu se tak říká Černý pták neboli Karakus. Nápis na sloupu naznačuje přítomnost královské hrobky. V hrobce byly uloženy ostatky tří žen. Bohužel byl vnitřní prostor této hrobky vypleněn a my se tak zřejmě nedozvíme přesně, o koho se jednalo.

Další královské pohřebiště se nachází v Arsameii, kde se taktéž nacházelo sídlo králů.

Za nejposvátnější místo v okolí je považována hora Nemrut.

Na jeho vrcholu se nachází monument, který i v dnešní době moderní techniky, neodhalil zdaleka všechna svá tajemství. Nachází se zde padesát metrů vysoká pohřební mohyla, lemovaná třemi terasami. Na západní a východní straně terasy se tyčí devítimetrové sochy řeckých, arménských a perských božstev. Bohužel, v rámci římského plenění a turbulentních změn ve společnosti středověkého Turecka, došlo k poničení těchto významných a úchvatných soch. Zbyly z nich jen torza a ulámaným hlavám zřejmě kvůli zesílení potupy tohoto posvátného místa někdo ulámal i nosy. Dá se zcela vyloučit, že by poškození bylo způsobené živly a zubem času. Zde se na pokladech minulosti podepsala lidská zlost.

Tato pohřební mohyla, patřila právě Antiochovi I., který byl potomkem Řecké princezny Laodice IV. a Mithridata I. Právě díky tomu, že se jednalo o panovníka, jež proslul svou neutralitou, vizionářstvím a snahou posilovat rovnováhu mezi impérii, je jasné, že mohyla na hoře Nemrut měla být toho důkazem. Mezi sochami byl tedy i Zeus a Appollon a jejich trůny chránili lvi a orlové. Nejen sochy jsou ale na místě tajemným artefaktem. Za pozornost rozhodně stojí i nápisy, které na nich byli vytesány. Jeden z kusů vápence například vyobrazuje lva obklopeného hvězdami. Celý výjev tak dostal pojmenování „Lví horoskop“, což souvisí s tzv.“ Tajemstvím lva“. Jedná se totiž o ztvárnění stejnojmenného souhvězdí. Lva obklopuje 19 hvězd a srpek na krku zvířete pak představuje Měsíc. Nad jeho zády pak září další trojice planet, která je nejčastěji interpretována jako Mars, Merkur a Jupiter.

Sochy na východní terase jsou navíc nasměrovány k východu slunce ke dni 23.července, což je datum, kdy byl Antiochus I. zřejmě korunován. Západní terasa mohyly pak byla nejvíce zalita sluncem 23.prosince, tedy v den, kdy se vládce narodil. Rozestavění hvězd, planet i Měsíce navíc vede vědce k poznání, že reliéfy mohly znázorňovat skutečnou hvězdnou oblohu té doby. Do zadních částí trůnů, na kterých božstvo sedí je vyryt tzv.nomos, což je text který odpovídá Antiuchosovu kultu. Všechny nápisy ale ve výsledku vyznívají v jediném poselství:

„Kohokoliv, kdo by si dovolil poničit či jinak znehodnotit svaté území této hory, stihne trest.“

Zda se tak skutečně stalo a vandaly, odpovídající za poničení soch stihl krutý a spravedlivý trest, to se už ale dnes nedozvíme. Mohyla sloužila i k obřadním činnostem. Na východní terase se nachází kamenný oltář, který má podobu schodové pyramidy a je velmi pravděpodobné že sloužil k tehdejším rituálům.

Kult Antiocha I. oslavoval především narozeniny a datum korunovace svého panovníka. Dalo by se říci, že Antiochus se navzdory, nebo právě pro svou moudrost sám pasoval do role boha. Ostatně se tak nechal i vyobrazit, protože mimo soch božstev na hoře Nemrut naleznete i jeho podobiznu v nadživotní velikosti. Z archeologických a dějepisných nálezů se dá odhadovat, že v rámci rituálů a oslav kultu Antiochuse I. se vzývalo velké množství přírodních božstev, která bychom dnes bez okolků nazvali démony. Tyto bytosti měly panovníkovi i celému království zaručit ochranu a upevnit jeho moc a sílu. Král tyto bytosti považoval za strážné duchy.

Přes veškeré archeologické snažení nebyl nikdy nalezen hrob Antiochuse I. ačkoliv by se dalo podle výše zmíněného předpokládat, že místem jeho posledního odpočinku bude právě mohyla hory Nemrut. Přesto se Nemrut v roce 1987 zařadil na seznam světového dědictví UNESCO. Komisi zaujala především unikátní změna terénu, o kterou se zasloužil právě Antiochus I. Důvodem k potřebě zachovat toto místo v jeho tajuplné podobě i pro další generace je i jedinečný architektonický komplex který mísí náboženské vlivy několika kultur.

Království Commagenne bylo bezpochyby velice významným místem několika století dějin Tureckých zemí. I dnes si můžeme jeho slávu připomenout ať už jako turisté, badatelé, nebo vzdálení pozorovatelé užívající si kulturu tohoto místa díky jeho darům a fotografiím.